Rozhovor Martina Kršky se mnou, snad objasní všecky případný otázky….

 

Ve svém rozhovoru bych Vám chtěl představit, nebojím se říci světoznámého, fotografa Petra Našice, který je mimo jiných znám přes svůj soubor fotografií Formanova filmu Amadeus, soubor časosběrných fotografií herce Vlastimila Brodského a primabaleríny Anglického národního baletu v Londýně Darii Klimentové.

Událostí zachycených objektivem Petra Našice je celá řada, nicméně výstavy spojené se jmény Forman - Brodský - Klimentová jsou českému návštěvníkovi nejznámější.


1. Vzpomenete si na svou první fotografii? Jak jste se dostal k fotografování?

To je strašně dávno, fotil jsem už něco na základce, například jsme měli takové malované tablo s vystříhanejma ksichtíkama, který jsem fotil já. Táta měl docela dobrej foťák a fotil mámu a mně a mně se to zalíbilo. Pamatuju si, že když jsem byl třeba nemocnej doma v posteli, tak mi ho pujčoval na hraní. Pak jsem měl strejdu, kterej byl docela známej fotograf-amatér (Eduard Jírů) a ten mně naučil vyvolávat filmy a fotky. Táta pak ten svůj foťák prodal abych si za ty peníze koupil první Prakticu v bazáru. Když jsem byl na gymplu, měl jsem štěstí, že jsem potkal exelentního grafika a fotografa pana Krejčího, kterej mně vlastně přitáhnul k divadlu, a pak že jsem mohl chodit na takovou polosoukromou školičku fotografie k prof. Jánu Šmokovi. No a pak už to nějak šlo ráz na ráz. Focení mi bylo fajn koníčkem, bavilo mně fotit ty nádherný spolužačky a kamarádky, chodil jsem fotit kamarádům divadlo, koncerty v Lucerně atd. Nakonec jsem ale začal dělat divadlo sám, po 2 letech kulisáctví v Divadle na Vinohradech jsem vystudoval produkci na DAMU ale přitom už fotil divadlo oficiálně a noviny a časopisy to tiskly a platily i honoráříčky. Před 4 lety jsem z divadla odešel a jsem fotograf ve svobodném povolání.

2. Co Vás na fotografování baví?

Je to práce jako každá jiná, baví mně že to je tvůrčí proces, zachycení neopakovatelnýho momentu, že se s foťákem dostanu kolikrát na místa, kam se "normální" člověk dostává obtížně, že pak se občas stává, že někdo řekne - jé to je hezký a pak že si to třeba ještě navíc koupí a dokonce pověsí doma na zeď.


3. Co je pro Vás při fotografování nejdůležitější?

Bohužel už to je taky hodně kvalitní technika. Samozřejmě téma a lidi pro který to dělám. Mám takovej problém, že vždycky hájim barvy firmy, která tu práci ode mne chce a taky se vždycky snažim toho fotografovanýho člověka nějak neztrapnit a to mně kolikrát zdržuje. Ale když vidim při některejch tiskovkách ten fotografickej balast a šmejd, kterej se strašně snaží někoho, jak říkal právě pan Krejčí "pofotografovat" a ještě se záměrem ho nějak ztrapnit, tak je mi zle. Bohužel dneska díky digitálům může fotit kde kdo, když má konexe na odběr. Tuhle jsme na nějaký akci s jedním kolegou - velmi dobrým fotografem - mudrovali, jak je to hrozný a jak rychle jde tahle profese do háje.


4. Jak jste se dostal k focení Formanova Amadea?

Nic světobornýho. Máma požádala pana architekta Josefa Svobodu, aby mně tam protáhnul. Bylo mi 18let, měl jsem tu Praktiku a maďarský černobílý filmy. Pamatuju si to jako dneska, jak se mi tam nechtělo, ale musel jsem kvůli mámě, když už to dohodla. Tak jsem tam polotajně fotil, samozřejmě s požehnáním pana režiséra Formana, ale nesměl jsem udělat žádnej záběr z pozice kamery. Pak to leželo asi 15 let v šuplíku až do doby, kdy kamarád Honza Hřebejk, režíroval divadelní verzi Amadea, tak jsme to vytáhli na světlo a udělali k premiéře divadla výstavku z natáčení filmu. Teď už si to žije nějak vlastním životem, projelo to kus světa, visí to v několika hotelích a zdech bytů mejch kamarádů.

5. Co je na práci fotografa nejtěžší?

1) Rychlost a za 2) Dostat práci. Jak jsem už říkal, dneska už může fotit každej kdo má lepší mobil a ono je to v těch novinách a časopisech dost vidět. To se ale samozřejmě netýká tý partičky, který si moc vážím, jako je třeba Ptáček, Kronbauer, Šibík, Cudlín, Tomki Němec, Hochová, Iren Stehli, Koudelka atd.


6. Jak vzniklo Vaše přátelství s Vlastimilem Brodským?

Jednoduše jsem se ho jako kulisák na Vinohradech zeptal, jestli si ho můžu vyfotit a on řekl Ano. Tak jsem ho cvakal v Riegráku a přitom jsme povídali a zjistili, že máme chalupy blízko sebe v severních Čechách a že moje máma pekla stejně dobrý bramborový placky jako jeho máma, tak jsme se nějak začali navštěvovat, já to dál fotil. Trvalo to asi 20 let.


7. Bylo pro Vás těžké přejít od klasické fotografie k fotografii digitální?

Těžký bylo hlavně si na dobrej digitální foťák vydělat focením. Já stejně radši fotim na film, ale ta práce kterou teď dělám mi časově neumožňuje používat filmy. Redakce chtějí fotky maximálně do hodiny a divadla obvykle ještě týž den. Další nespornou výhodou digitálů je to, že nejsou žádný další náklady.


8. Kdyby se naskytla příležitost v jednu chvíli fotit více věcí, kterou byste zvolil - politika na meetingu, baletní představení, filmové natáčení, divadelní představení, krajinu či portrét? Proč?

Jejej, to vůbec takhle neberu, jakože Proboha, dneska mně čeká politik na mítingu anebo ksicht. Naučil jsem se, že všecko musim udělat dobře podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí. Jediný, co už teda fakt dělat nechci jsou svatby a porody. Ale nikdy neříkej nikdy...


9. Jak došlo k setkání s primabalerínou English National Ballet Dariou Klimentovou?

Zase jednoduše. Dostal jsem ji jako kšeft k jejímu prvnímu rozhovoru v českejch novinách. Měla obrovský charizma a životní náboj, tak jsem se jí zeptal, jestli ji můžu příležitostně dál fotit a ona řekla Ano. Už to bude 4 roky a pořád to pokračuje. Je skvělá a je s ní skvělá a zajímavá práce.


10. Jak obtížné je fotit balet? Radila Vám Daria, kdy zmáčknout spoušť?

Daria samozřejmě měla vždycky poslední slovo při výběru mejch fotek. Je to strašný fotit balet, protože fotka může být ostrá kompozičně i barevně zajímavá, ale baletka tam má v póze špatně palec u ruky a fotka jde do koše a přes to nejede vlak. Daria když fotí balet, tak má výhodu, že to zná velmi dobře, když to tančí. Ví co příjde, jak vysoko vyskočej a jak maj ty kreace správně vypadat. Já to mám pořád víc na náhodu. Ale baví mně to moc a snažim se to pořád naučit. Už se tešim na prosinec, kdy bych měl jet do Londýna fotit Dariu v Louskáčkovi.


11. Baví Vás zachycovat spíš pohyb nebo statické předměty?

Fotim hlavně lidi a akční věci.


12. Jaká osobnost, kterou jste fotografoval či se kterou jste spolupracoval, Vám nejvíce utkvěla v paměti?

Bylo jich hodně a děkuju, že jsem měl možnost se s nima potkat. Někteří už také zemřeli, s čímž jsem nepočítal, jako byl třeba Bróďa anebo Boris Rösner. V principu jsem si ale všimnul, že čím větší "hvězda", tím pokornější to je člověk. Strašný zážitky mám s těma pseudohvězdičkama, s uměle vyhnanejma V.I.P, který jsou slavný jen proto, že v nějaký televizi čtou zprávy o počasí anebo měsíc chodily s Jágrem a další měsíc už zase s nějakým známým muzikantem. Asi „nej“ setkání pro mne byli pánové Vlastimil Brodský, Klaus Maria Brandauer a Emir Kusturica.


13. Co považujete za svůj největší úspěch?

Doufám, že to teprve přijde. Nemám pocit, že jsem nějakej veleúspěšnej. A nemám potřebu o úspěch soutěžit.


14. Stávají se fotografům při fotografování nějaké úsměvné historky?

Stávají. Jako například, když mně herečka omylem srazí z jeviště do první řady, anebo když mě primátor Bém vyrazí z plesu, protože jako fotograf nemám smoking, ale oranžový gatě s modrou mikinou, což se stalo proto, že nějaká jeho kráva podržtažka mi vůbec nesdělila, kam mne vlastně posílá fotit.


15. Jaké máte plány do budoucna? Co Vás v nejbližší době čeká?

Plánů mám hodně.

 

16. Promýšlíte si předem své záběry nebo improvizujete?
Jak kdy, například když fotim divadlo nebo film, tak musím znát dobře scénář, abych se orientoval. Když fotim, tak musim o tý akci předem něco vědět, abych pak mohl improvizovat a aby mi nic z tý reportáže neuteklo. Když fotím nějaký stylizace anebo portrét, tak to musim mít dopředu připravený, respektive promyšlený, abych mohl dotyčnému nabízet nějaké varianty. V tomhle směru nejradši dělám s grafikem Martinem Tallerem. To se hádáme třeba celej týden, jak to udělat. Ostatně se na to můžete podívat v programech Fidlovačky anebo Laterny Magiky.

 

17. Máte nějaký fotografický vzor?

Nevím jestli mám nějakej vzor, mám pár kamarádů fotografů, kterým často tiše závidim, že byli ve správnou dobu na správným místě a že mají ještě navíc dobrý oko. Nevyhledávám záměrně nějaký vzory, abych se pak, byť i nechtěně, třeba nezačal opičit. 20 let odebírám časopis National Geographic a to teda fakt čučim jako blázen, co se dá vyfotit a navíc perfektně. Hodně pokornej jsem třeba k Šibíkovi, ale ten má fotografickej život nastavenej trochu jinak z focení těch válek a lidskýho neštěstí. Mně stačilo fotit ten smutek lidí na Sri Lance po tsunami a vidět tu úpornou snahu o přežití rybářů a česaček čaje za dolar denně anebo to věčný lidský martýrium lidí v Indii.. Upřímně si vážím Kronbauera z Divadelního ústavu, co dokáže i z blbýho divadla nafotit.


18. Jak dlouho se fotografování věnujete?

No, bude to už asi těch 30 let, co si hraju s foťákem, 15 let co jsem se tím přiživoval, ale opravdu se tím živím od té doby, co jsem odešel z divadla, teda 5 let. Doufám, že to tak bude i dál.


19. Pokud nefotíte na objednávku, musíte mít na focení náladu, nebo fotíte dle svého volného času?

Já to mám teď tak, že si vážím každý nabídky na práci, kterou dostanu, takže nálada nenálada, jdu prostě do práce. Ve svým volnym čase si dělám v klídku ty svoje projekty. Někdy se samozřejmě stane, že už se na foťák a na počítač nemůžu ani kouknout, ale to si myslim, že je normální u každýho zaměstnání.


20. Na jaká místa jste se měl možnost skrze fotografii dostat a na jaká vzpomínáte dodnes?

 

Strašně rád jezdim do ciziny a daří se mi, anebo se o to aspoň vždycky snažim, spojit to cestování s nějakým focením. Tak to bylo v New Yorku, kde jsem studoval a fotil muzikály na Broadwayi a mrakodrapy, v Londýně, kde jsem fotil Dariu a potažmo i celej soubor English National Ballet v Romeo a Julie, na Sri Lance pro jednu humanitárku mé kamarádky sirotky a slony, v Srbsku, kde natáčel Kusturica svuj novej film "Zaveť", v Amsterodamu fotil hausbóty, v Paříži dědky v kavárnách atd.- takže si nemám na co stěžovat a těším se na další pracovní výlety.